Skip navigation

Portal into a Timeless World

Article

Wheelwrights

9. 10. 2012

Specifications

Keywords

Sep

Wheelwrights, cartwrights

Geographical area

Sep

Czech Republic

Wheelwrights - the craft of making wheeled vehicles, agricultural tools and other products from wood. In the Czech lands the occurrence wheelwrights craft is documented since the 14th century. During the 18th century this craft spread into the rural parts of the land and production of agricultural tools was added. In the 19th century the wheel production was reduced and after the Second World War almost disappeared. Wheelwrights used mainly oak, elm, beech, ash, maple, birch and coniferous wood. Some of the wheelwright´s products are decorated with chisel carving.

Kolářství je řemeslo zabývající se výrobou kolových dopravních prostředků, zemědělského nářadí a dalších výrobků ze dřeva. V českých zemích je doložen výskyt kolářství od 14. století. Kolářům se taky říkalo koloděj, vozák, nápravník, štelmachr, korbář a podstávkář. Ti poslední vyráběli také panské kočáry a povozy. Ostatní původně vyráběli jen kola a formanské vozy (štelmachři, korbaři a nápravníci zhotovovali celé nápravy a kostry vozů).

Od 16. století mají koláři spolu s kováři (kvůli úzké spolupráci, která obě řemesla propojovala) a někdy s bečváři svoje cechy. Kovář byl povinen koláři vůz okovat, ale sám s vozy obchodovat nesměl. Od toho období koláři vyrábí také okované káry, trakaře a pivovarnická kolečka a od 18. století, kdy se dostává toto řemeslo na venkov, pak začínají s výrobou i zemědělského nářadí. Do doby profesionalizace dřevařské práce na venkově zhotovovali mimo jiné kolářské výrobky amatéři (náturisti, fušeři), kteří svoje zboží prodávali na trzích anebo podomním obchodem. V 19. století se kolářská produkce opět omezuje, zejména kvůli továrenské výrobě kromě jiného kolářských produktů a mechanizaci zemědělství na opravu dřevařských výrobků. Po roce 1948 jsou koláři nuceni se rekvalifikovat, nejčastěji do jiných dřevozpracujících odvětví a řemeslo tak definitivně upadá.

Dle knihy J. L. Hartyga z roku 1823 Umění lesní se kolářům doporučovalo dřevo dubové, jilmové, bukové, jesenové, javorové, březové a jehličné (nejčastěji smrk a jedle). To užívali v různých formách jako tenká kulatá dřeva, hrubé dřeva, špalky, fošny a podobně. Druhy i formy dřeva se v rámci jednoho výrobku různě kombinovali tak, aby bylo dosaženo požadovaných vlastností. Dříví vybíral mistr, nejdříve ale muselo schnout (4-5 let), než bylo zpracováno. Opracovávaní začínalo otesáváním sekyrami. Potom se dřevo pilami přiřezávalo do různých tvarů, následně se strouhalo pořízem nebo skoblemi. Kromě toho bylo zapotřebí vykonat mnoho dalších úprav (hoblování, vrtání, měření a podobně), k čemuž sloužilo velké množství specializovaného kolářského nářadí.

Koláři někdy svoje produkty zdobili, především ornamentální řezbou dlátkem na tvrdém dřevě. Nejčastěji to byly abstraktní (vlnovka) motivy zkombinovány s motivy přírodními (listy a květy). Dřevěné kolo se užívalo relativně dlouho pro svou lehkost, pevnost a relativně nízkou cenu.

Literature

  • JANOTKA, M. - LINHART, K.: Zapomenutá řemesla (Vyprávění o zapomenutých věcech). Svoboda, Praha, 1984.
  • KOCUR, J.: Kolářství. Státní zemědělské nakladateklství, Praha, 1956.
  • VÁLKA, M.: Kolářství. In: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska II. Mladá fronta, Praha, 2007, s. 378-379.

 

 

The correctness of the information above is guaranteed by the ETNOFOLK Portal.