Přeskočit navigaci

Portál do nadčasového světa

Článek

Kolářství

9. 10. 2012

Specifikace

Klíčová slova

Sep

Kolařství, výroba vozů

Geografická oblast

Sep

Česká republika

Kolářství je řemeslo zabývající se výrobou kolových dopravních prostředků, zemědělského nářadí a dalších výrobků ze dřeva. V českých zemích je doložen výskyt kolářství od 14. století. V 18. století se dostává toto řemeslo na venkov a začíná s výrobou i zemědělského nářadí (do té doby jen kol a povozů). V 19. století se kolářská produkce opět omezuje, po 2. světové válce prakticky mizí. Kolářství využívalo zejména dubové, jilmové, bukové, jesenové, javorové, březové a jehličné dřevo. Koláři někdy svoje produkty zdobili řezbou dlátkem.

 

Kolářství je řemeslo zabývající se výrobou kolových dopravních prostředků, zemědělského nářadí a dalších výrobků ze dřeva. V českých zemích je doložen výskyt kolářství od 14. století. Kolářům se taky říkalo koloděj, vozák, nápravník, štelmachr, korbář a podstávkář. Ti poslední vyráběli také panské kočáry a povozy. Ostatní původně vyráběli jen kola a formanské vozy (štelmachři, korbaři a nápravníci zhotovovali celé nápravy a kostry vozů).

Od 16. století mají koláři spolu s kováři (kvůli úzké spolupráci, která obě řemesla propojovala) a někdy s bečváři svoje cechy. Kovář byl povinen koláři vůz okovat, ale sám s vozy obchodovat nesměl. Od toho období koláři vyrábí také okované káry, trakaře a pivovarnická kolečka a od 18. století, kdy se dostává toto řemeslo na venkov, pak začínají s výrobou i zemědělského nářadí. Do doby profesionalizace dřevařské práce na venkově zhotovovali mimo jiné kolářské výrobky amatéři (náturisti, fušeři), kteří svoje zboží prodávali na trzích anebo podomním obchodem. V 19. století se kolářská produkce opět omezuje, zejména kvůli továrenské výrobě kromě jiného kolářských produktů a mechanizaci zemědělství na opravu dřevařských výrobků. Po roce 1948 jsou koláři nuceni se rekvalifikovat, nejčastěji do jiných dřevozpracujících odvětví a řemeslo tak definitivně upadá.

Dle knihy J. L. Hartyga z roku 1823 Umění lesní se kolářům doporučovalo dřevo dubové, jilmové, bukové, jesenové, javorové, březové a jehličné (nejčastěji smrk a jedle). To užívali v různých formách jako tenká kulatá dřeva, hrubé dřeva, špalky, fošny a podobně. Druhy i formy dřeva se v rámci jednoho výrobku různě kombinovali tak, aby bylo dosaženo požadovaných vlastností. Dříví vybíral mistr, nejdříve ale muselo schnout (4-5 let), než bylo zpracováno. Opracovávaní začínalo otesáváním sekyrami. Potom se dřevo pilami přiřezávalo do různých tvarů, následně se strouhalo pořízem nebo skoblemi. Kromě toho bylo zapotřebí vykonat mnoho dalších úprav (hoblování, vrtání, měření a podobně), k čemuž sloužilo velké množství specializovaného kolářského nářadí.

Koláři někdy svoje produkty zdobili, především ornamentální řezbou dlátkem na tvrdém dřevě. Nejčastěji to byly abstraktní (vlnovka) motivy zkombinovány s motivy přírodními (listy a květy). Dřevěné kolo se užívalo relativně dlouho pro svou lehkost, pevnost a relativně nízkou cenu.

Literatura:

  • JANOTKA, M. - LINHART, K.: Zapomenutá řemesla (Vyprávění o lidech a věcech). Svoboda, Praha, 1984.
  • KOCURA, J.: Kolářství. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1956.
  • VÁLKA, M.: Kolářství. In: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska II. Mladá fronta, Praha, 2007, s. 378–379.

Zobrazený obsah je ověřen provozovatelem portálu ETNOFOLK.